Soutěž v psaní dopisů

Na světě vždy bylo, je a bude dobro i zlo. To, které je i v nás. V nás všech. Na nás je, kterou stránku v sobě upřednostníme, kterou stránku ukážeme. A naši žáci ukázali a dokázali, že nic není ztraceno! Ve svých dětech přece všichni žijeme dál! Najděte si chvíli a přečtěte si vzkazy vašich dětí. Možná budete překvapeni a zaskočeni. Nenechte se rušit!

49. ročník soutěže v psaní dopisů vyhlášené Českou poštou

Dopis dospělému

Téma: Svět, ve kterém žijeme

Příspěvky našich žáků a žákyň

Ahoj tati,

nevím, jestli víš, co se teď na Zemi děje. Vím, že ty to odtamtud, kde jsi, vidět nemůžeš a nemůžeš ani vědět, jak moc hrozné to tu je.

Svět, ve kterém žiju, a žije i spousta lidí, není takový, jaký bychom chtěli, aby byl.

Za poslední dobu, dlouhou dobu, se začaly dít, mohu říci, až hrozné věci. Ani nevím, co

se začalo dít jako první, ale svět je plný pomluv, nenávisti, chorob. Jako například teď. Koronavirus. Jsou toho plná média, otřáslo to celým světem. Ale myslím si, že se umírá

na vážnější nemoci, než je tahle, ale to lidé vůbec neřeší. Jsou tu daleko vážnější věci, jako povodně, zemětřesení, a tak.

Také lidé v jiných zemích trpí nedostatkem jídla, vody, nemohou mít to, co máme my. Věci, které v téhle době bereme jako samozřejmost, jsou pro ně nedosažitelné.

Proč lidé už neřeší vztahy a komunikaci? Všechno ovládly sociální sítě! Že když se dva lidi mají rádi, neřeknou si to, ale raději si o tom napíší, místo toho, aby si o tom povídali. Myslíš si, že to můžeme ještě nějak změnit? Že by svět mohl být ještě něčím krásným?

Tohle jsou otázky, které každý z nás bere jinak. Každý jsme jiný a svět si vykládáme každý po svém.

Ale já věřím, že každý z nás dokáže pro svět něco udělat a něco změnit. Záleží na tom, jak se k tomu postavíme a rozhodneme se to řešit. Myslím, že to dokážeme a svět zase bude pro nás příjemnější. Tati, drž nám pěsti!

                                                                                                          Tvá Natka

Ahoj Filipe,

ekologie v našem světě je velice špatná. Tak špatná, že nás začíná vážně ohrožovat.

 To je tak těžké hodit pet lahev do koše a ne do lesa? To je tak těžké třídit odpad?

Člověk by se měl nad sebou zamyslet, jak se chová.

Každý den naše Země trpí, ale dá se ještě pořád zachránit.

Globální oteplování je obrovský problém. Vždyť v zimě už je léto a v létě zase zima! Antarktida se otepluje, vymírají zvířata. V Austrálii zase řádí požáry. Už dlouho! I tady umírají tisíce zvířat. Někde není co jíst, co pít.

Naše Země je naše matka! Tak jen doufám, že se o ni začneme starat tak, jako ona se stará o nás.

Dík, že mi pořád děláš vrbu. Pomáháš!   Někdy brzy ahoj. Dominik

Ahoj teto,

všimla sis, jak začal nový rok? Podle mě blbě! Teď řádí koronavirus, hořela Austrálie, umírá spousta zvířat, pak taky zemřela hvězda basketbalu.

Doufám, že tenhle rok už teď bude lepší! V minulém roce mě opustil můj mazlíček. Věřím ale, že se buď dívá shora, nebo že žije v jiném těle a je mu krásně.

Ale pořád mám kolem sebe pravé přátele a skvělou rodinu. Tenhle svět je sice horší, ale mě nezastraší. Ať je alespoň Tobě hezky. Těším se, až zase přijedeš.

                                                                                                          Pa Šárka

Zdravím Tě, Bože,

tam nahoru! Jak se Ti daří? Píšu Ti, protože si už vůbec nevím rady! Zajímají mě Tvé odpovědi. Tak se Tě ptám:

Co se to v tom našem světě děje?

Proč se vlastně tohle všechno děje?

Myslíš, že přijde správný konec?

Jak dlouho to ještě potrvá?

A vůbec, skončí to někdy?

Mám strach. Je mi teprve 15 let a vlastně mám celý život před sebou. Chci ještě vyrůst a být dospělá! Chci mít rodinu a chci být šťastná! Bez obav z chudoby, bez obav z koronaviru, nebo jiných chorob, bez obav z požárů i nedostatků vody.

Myslíš, že se mi moje přání splní? Moc bych si to přála! Opravdu!

Bože, pokud chci po Tobě moc, udělej pro mě alespoň jednu laskavost. Zařiď,

aby moje babička přežila všechno zlé, co je teď kolem ní. Je pro mě na světě vším! A bez ní bych nebyla já. Nebyla bych nic.

Vím, že toho chci moc, ale je to moje nejhlubší přání.     

                                                                                   Já Ti věřím! Tvá Kristýna

Ahoj dědo,

 píšu Ti ze Znojma. Jak se máš? Ale proč vlastně píšu? Chci vědět, jestli jsi v pořádku?

On tady všude řádí ten koronavirus. Prý to přišlo z Číny! Ale já si myslím, že si ten virus stejně udělali Číňani sami, aby zmenšili populaci! Ale trochu se jim to vymklo. Teď je to v Česku, Německu, v Itálii.

 Píši proto, že je to i v Praze. Tak na sebe dávej pozor! Na co saháš i s kým se bavíš.

A taky to řekni babičce. Mám vás rád.

                                                                                               S pozdravem Gio

Ahoj Lariso,

vím, že jsi na adaptační výměně studentů v Anglii. Chci Ti proto napsat mé zážitky. Stalo se toho dost za ten měsíc, co jsme se neviděly.

Jeden z těch nejpřekvapivějších se mi stal dnes, když jsem jela MHD s mojí sestrou, která je o berlích. Nikdo z těch, co tam seděli, ji nepustili si sednout až na jednoho pána, kterému bylo asi 70 let. Viděla jsem, jak stoupá, aby sestře uvolnil místo. Tak jsem musela říct: „Pane, jste milý, ale my za chvilku vystupujeme!“ On mě ale zarazil a řekl, ať si Simča raději sedne, aby si neublížila. Přemýšlela jsme, proč nás nepustil jeden z těch studentů?

K tomuto tématu bezohlednosti mám ještě horší příběh!

Ten den, kdy si sestra podvrtnula kotník, jsme přijeli do nemocnice, kde čekalo opravdu hodně lidí. Mezi všemi taky starší paní na vozíčku a kluk, co ležel na nemocničním lehátku s fixací, že musel ležet jen na zádech bez pohnutí!    Ale co mi bylo nejvíc líto, že celou dobu, asi 2 hodiny, koukal na mobil a jeho matka byla opřená o lehátko a taky koukala do mobilu. Byl to hrozný pohled!

Jak může být někdo tak bezohledný? A teď k té paní. Sanitáři ji dovezli a nechali ji samotnou. Když jsem kolem ní procházela, chytla mě za ruku a poprosila mě, jestli bych jí pomohla obléknout. Když jsem ji vezla ke dveřím, ptala jsem se jí, co se jí stalo? Paní byla milá a přívětivá. Odpověděla mi, že má za sebou 3 operace kolene. V té chvíli se mě zmocnil pocit lítosti Tohle je náš svět.

Paní zmizela a já se začetla do knížky, kterou jsem si vzala s sebou. Moc jsem toho ale nepřečetla. Musela jsem myslet stále na starou paní, kterou přede mnou odmítla slečna z čekárny.

 Žádná pomoc není automatická. Je to o člověku!

Dnes toho bylo opravdu moc. Lariso, budu ráda, když mi napíšeš i Ty.

Měj se krásně. Klára