Jeden z důvodů, proč jsem učitelkou
...jsou právě tyto momenty.
Důvodů, proč jsem učitelkou, je daleko víc, ale nejvíce mě nabíjí právě tyto "čisté a krásné momenty". Jeden jsem zažila v dnešním vyučování.
Všichni žáčci si už vyzkoušeli zarecitovat báseň u tabule. Jen Dominik stále neměl odvahu vůbec začít.
Ne, prostě to nešlo! Obavy byly dokonce větší než touha po jedničce. Recitovat ve své lavici Dominik nechtěl. Toužil také jít k tabuli. Ale nešlo to. Pláč byl na krajíčku.
A pak to přišlo. Došel za mnou spolužák Míša Hlaváček a poprosil mě, jestli by mohl Dominika podpořit u tabule, že by u něj jenom stál a tím mu dodal sílu.
Ano....samozřejmě....kde jsem tu větu jenom slyšela? Že by včera při čtení slabikáře?
Dominik báseň uměl úplně perfektně, nádherně recitoval a dostal velkou jedničku. Kluci se objali.
Dokázali to společně! Dominik Míšovi hned poděkoval a řekl, že bez něj by to nezvládl. Následoval potlesk třídy, všichni se radovali s nimi.
A já měla až husí kůži. Nejenom z překrásné recitace.
Milí žáčci, děkuji vám za tyto okamžiky...
A zcela sobecky si přeji, ať je zažívám co nejčastěji. Určitě mi nezevšední, budu si jich vždy vážit a věřit, že až jednou dospějete, bude i díky vám na světě dobře :-)
